In situ (latinsky „na místě“) je latinský výraz, který se používá k popisu něčeho, co se nachází na svém původním místě nebo v původním stavu.
Použití
Výraz „in situ“ se používá v různých oblastech, včetně:
Archeologie: K popisu artefaktů nebo struktur, které nebyly odstraněny ze svého původního místa.
Biologie: K popisu organismů, které žijí v jejich přirozeném prostředí.
Chemie: K popisu reakcí, které probíhají v roztoku nebo na povrchu.
Geologie: K popisu hornin nebo minerálů, které se nacházejí na svém původním místě vzniku.
Fyzika: K popisu měření, která se provádějí v reálném čase a v reálném prostředí, bez izolace systému od jeho okolí.
Příklady
Archeologie: „Archeologové objevili in situ hrobku faraona Tutanchamona.“
Biologie: „Vědci studovali in situ chování goril v jejich přirozeném prostředí.“
Chemie: „Reakce probíhala in situ v roztoku kyseliny sírové.“
Geologie: „Vápence v této oblasti se nacházejí in situ.“
Fyzika: „Teplota byla měřena in situ pomocí termočlánku.“
Opak
Opakem výrazu „in situ“ je „ex situ“, což znamená „mimo místo“ nebo „mimo původní stav“. Například ex situ ochrana druhů zahrnuje chov ohrožených druhů v zajetí.
Hodnocení
Hodnocení je systematické určování a posuzování hodnoty, zásluh a důležitosti subjektu na základě kritérií řídících se souborem norem. Může pomoci organizaci, programu, návrhu, projektu nebo jakékoli jiné intervenci či iniciativě posoudit jakýkoli cíl, realizovatelný koncept/návrh nebo jakoukoli alternativu, aby pomohlo při rozhodování; nebo generovat stupeň dosažení nebo hodnoty s ohledem na cíl a cíle a výsledky jakékoli takové akce, která byla dokončena.
Primárním účelem hodnocení je kromě získání vhledu do předchozích nebo stávajících iniciativ umožnit reflexi a pomoci při identifikaci budoucí změny. Hodnocení se často používá k charakterizaci a hodnocení předmětů zájmu v široké škále lidských podniků, včetně umění, trestního soudnictví, nadací, neziskových organizací, vlády, zdravotní péče a dalších lidských služeb. Je dlouhodobé a provádí se na konci určitého období.
Účely hodnocení
Hodnocení má několik účelů, včetně:
Zlepšení: Hodnocení může pomoci identifikovat oblasti, které je třeba zlepšit, a poskytnout doporučení pro zlepšení.
Odpovědnost: Hodnocení může pomoci organizacím a jednotlivcům vykazovat se z jejich činnosti a ukázat, jak jejich práce přispívá k celkovým cílům.
Učení: Hodnocení může pomoci organizacím a jednotlivcům poučit se ze svých zkušeností a identifikovat nejlepší postupy.
Plánování: Hodnocení může pomoci organizacím a jednotlivcům plánovat budoucí aktivity a stanovovat cíle.
Financování: Hodnocení může pomoci organizacím a jednotlivcům zajistit financování tím, že ukáže dopad jejich práce.
Typy hodnocení
Existuje mnoho různých typů hodnocení, včetně:
Formativní hodnocení: Provádí se během programu nebo projektu a poskytuje zpětnou vazbu, která může být použita ke zlepšení programu nebo projektu.
Souhrnné hodnocení: Provádí se na konci programu nebo projektu a hodnotí celkový dopad programu nebo projektu.
Procesní hodnocení: Hodnotí, jak dobře je program nebo projekt implementován.
Výsledkové hodnocení: Hodnotí, zda program nebo projekt dosáhl svých cílů.
Hodnocení dopadu: Hodnotí dlouhodobý dopad programu nebo projektu.
Metody hodnocení
Existuje mnoho různých metod hodnocení, včetně:
Průzkumy: Průzkumy mohou být použity ke sběru dat od účastníků programu, zaměstnanců a dalších zainteresovaných stran.
Rozhovory: Rozhovory mohou být použity ke sběru kvalitativních dat od účastníků programu, zaměstnanců a dalších zainteresovaných stran.
Pozorovaní: Pozorování může být použito k pozorování účastníků programu a zaměstnanců v akci.
Analýza dokumentů: Analýza dokumentů může být použita ke sběru dat z programních dokumentů, finančních záznamů a dalších zdrojů.
Triangulace: Triangulace zahrnuje použití více metod hodnocení ke sběru dat z různých zdrojů.
Výzvy při hodnocení
Existuje řada výzev spojených s hodnocením, včetně:
Náklady: Hodnocení může být časově náročné a nákladné.
Čas: Hodnocení může trvat dlouho.
Politika: Hodnocení může být ovlivněno politickými faktory.
Předpojatost: Hodnocení může být ovlivněno předpojatostí hodnotitele.
Nedostatek dat: Může být obtížné shromáždit dostatek dat pro hodnocení.
Etické úvahy
Při provádění hodnocení je důležité zvážit etické důsledky. To zahrnuje:
Ochrana soukromí: Hodnocení by mělo chránit soukromí účastníků programu a dalších zainteresovaných stran.
Souhlas: Účastníci programu a další zainteresované strany by měli být informováni o účelu hodnocení a měli by souhlasit s účastí.
Objektivita: Hodnocení by mělo být prováděno objektivně a bez předpojatosti.
Zpětná vazba: Účastníci programu a další zainteresované strany by měli mít možnost poskytnout zpětnou vazbu k hodnocení.
Řešení problémů je proces dosažení cíle překonáním překážejících faktorů, což je častou součástí většiny činností. Problémy vyžadující řešení sahají od jednoduchých úkolů (např. jak zapnout spotřebič) až po složité problémy v obchodní a technické sféře. První případ je příkladem jednoduchého řešení problémů (SPS) s jedním problémem, zatímco druhý případ je komplexní řešení problémů (CPS) s více vzájemně souvisejícími problémy. [1] Další klasifikace úloh při řešení problémů spočívá v dobře definovaných problémech se specifickými vstupy a cíli a špatně definovaných problémech, u nichž je současná situace obtížná, ale není jasné, jaký druh řešení je žádoucí. [2] Existují také formální nebo faktické problémy vyžadující psychometrickou inteligenci oproti socioemocionálním problémům, které závisí na proměnlivých emocích jednotlivců nebo skupiny, jako je taktní chování, móda nebo výběr dárků. [3] Řešení vyžadují dostatek zdrojů a znalostí k dosažení cíle. Profesionálové, jako jsou lékaři, programátoři a konzultanti, jsou převáženě řešitelé problémů pro problémy, které vyžadují technické dovednosti a znalosti přesahující obecnou kompetenci. Mnoho podniků nalezlo tržní mezery rozpoznáním problému a vytvořením řešení: čím je problém rozšířenější a obtížnější, o to větší je příležitost vyvinout škálovatelné řešení. Existuje mnoho specializovaných technik a metod řešení problémů v oblastech, jako je strojíren, podnikání, medicína, matematika, informatika, filozofie a sociální organizace. Mentální techniky pro identifikaci, analýzu a řešení problémů jsou zkoumány v kognitivních vědách. Důraz je také kladen na výzkum mentálních překážejících faktorů, které lidem brání najít řešení; překážejícím faktorům při řešení problémů patří zkreslení potvrzujících důkazů, mentální nastavení a funkční fixace.
Osvedčené postupy Osvedčený postup je metoda nebo technika, která je obecně uznávána jako lepší než jiné známé alternativy, protože často přináší výsledky, které jsou lepší než výsledky dosažené jinými prostředky, nebo protože se stala standardním způsobem dělání věcí, např. standardním způsobem dodržování právních nebo etických požadavků. Osvedčené postupy se používají k udržení kvality jako alternativa k povinným legislativním normám a mohou být založeny na sebehodnocení nebo benchmarkingu. Osvedčené postupy jsou charakteristickým rysem akreditovaných norem managementu, jako jsou ISO 9000 a ISO 14001. Některé poradenské firmy se specializují na oblast osvědčených postupů a nabízejí hotové šablony pro standardizaci dokumentace obchodních procesů. Někdy není osvědčený postup použitelný nebo není vhodný pro potřeby konkrétní organizace. Klíčovým strategickým talentem potřebným při uplatňování osvědčených postupů v organizacích je schopnost vyvážit jedinečné kvality organizace s postupy, které má společné s ostatními. Dobrá provozní praxe je termín strategického managementu. Specifičtější použití tohoto termínu zahrnuje dobré zemědělské postupy, správnou výrobní praxi, správnou laboratorní praxi, správnou klinickou praxi a správnou distribuční praxi.
Logický důsledek (také implikace) je základní pojem logiky, který popisuje vztah mezi výroky, které platí, když jeden výrok logicky vyplývá z jednoho nebo více výroků. Platný logický argument je ten, ve kterém závěr vyplývá z předpokladů, protože závěr je důsledkem předpokladů. Filozofická analýza logického důsledku zahrnuje otázky: V jakém smyslu vyplývá závěr z předpokladů? A co znamená, že závěr je důsledkem předpokladů? Celá filozofická logika má poskytnout výklad povahy logického důsledku a povahy logické pravdy. Logický důsledek je nutný a formální, jak vyplývá z příkladů, které vysvětlují formálním důkazem a modely interpretace. Říká se, že věta je logickým důsledkem množiny vět pro daný jazyk, právě když a pouze když pomocí pouhé logiky (tj. bez ohledu na jakékoli osobní interpretace vět) musí být věta pravdivá, pokud je pravdivá každá věta v množině. Logikové přesně popisují logický důsledek týkající se daného jazyka L, buď vytvořením deduktivního systému pro L, nebo formální zamýšlenou sémantikou pro jazyk L. Polský logik Alfred Tarski identifikoval tři rysy adekvátní charakteristiky důsledku: (1) Vztah logického důsledku se opírá o logickou formu vět: (2) Vztah je a priori, tj. může být určen s ohledem na empirické důkazy (smyslová zkušenost) nebo bez ohledu na ně; a (3) vztah logického důsledku má modální složku.
Reflexivní praxe je schopnost zamyslet se nad svými činy, zaujmout kritický postoj ke své vlastní praxi i praxi svých kolegů a zapojit se do procesu neustálého přizpůsobování se a učení. [1] [2] Jedna z definic říká, že jde o "věnování kritické pozornosti praktickým hodnotám a teoriím, které ovlivňují každodenní jednání, a to zkoumáním praxe reflexivně a sebereflexivně. To vede k vývojovému náhledu". [3] Hlavním zdůvodněním reflexivní praxe je, že zkušenost sama o sobě nutně nevede k učení; úmyslná reflexe nad zkušeností je nezbytná. [4] [5] Reflexivní praxe může být důležitým nástrojem v profesních prostředích založených na praxi, kde se lidé učí ze svých vlastních profesních zkušeností, nikoli z formálního učení nebo přenosu znalostí. Může být nejdůležitějším zdrojem osobního profesního rozvoje a zlepšení. Je to také důležitý způsob, jak propojit teorii a praxi; prostřednictvím reflexe je člověk schopen vidět a označit formy myšlení a teorie v kontextu své práce. [6] Člověk, který se zamýšlí nad svou praxí, se neohlíží pouze za minulými činy a událostmi, ale vědomě se zamýšlí nad emocemi, zkušenostmi, činy a reakcemi a tyto informace využívá k rozšíření své stávající znalostní báze a dosažení vyšší úrovně porozumění. [7]
Proč je reflexivní praxe důležitá?
Reflexivní praxe je důležitá z mnoha důvodů. Za prvé, umožňuje nám učit se ze svých zkušeností. Když se zamýšlíme nad tím, co jsme udělali a proč, můžeme identifikovat oblasti, ve kterých se můžeme zlepšit. Za druhé, reflexivní praxe nám pomáhá rozvíjet kritické myšlení. Když se zamýšlíme nad svými činy, musíme kriticky zhodnotit své myšlenky a činy. To nám může pomoci identifikovat naše předsudky a předpoklady a rozvíjet otevřenější a tolerantnější myšlení. Za třetí, reflexivní praxe nám pomáhá budovat profesní identitu. Když se zamýšlíme nad svou praxí, můžeme začít identifikovat své silné a slabé stránky a rozvíjet svůj vlastní jedinečný styl práce.
Jak praktikovat reflexivní praxi
Existuje mnoho různých způsobů, jak praktikovat reflexivní praxi. Některé běžné metody zahrnují:
Deník: Zapisování svých myšlenek a pocitů do deníku je skvělý způsob, jak se zamyslet nad svou praxí. Můžete psát o svých zkušenostech, o tom, co jste se naučili, a o oblastech, ve kterých byste se chtěli zlepšit.
Supervize: Pravidelné schůzky se supervizorem vám mohou poskytnout příležitost k diskusi o vaší praxi a získání zpětné vazby. Supervizor vám může pomoci identifikovat oblasti, ve kterých se můžete zlepšit, a poskytnout vám podporu a vedení.
Mentoring: Mentoring je vztah mezi zkušenějším a méně zkušeným profesionálem. Mentor může poskytnout vedení, podporu a zpětnou vazbu a pomoci mentee rozvíjet svou reflexivní praxi.
Vzdělávání: Existuje mnoho vzdělávacích programů, které se zaměřují na reflexivní praxi. Tyto programy vám mohou poskytnout nástroje a techniky, které vám pomohou rozvíjet vaši reflexivní praxi.
Závěr
Reflexivní praxe je nezbytná pro profesionální rozvoj. Umožňuje nám učit se ze svých zkušeností, rozvíjet kritické myšlení a budovat svou profesní identitu. Existuje mnoho různých způsobů, jak praktikovat reflexivní praxi, takže si můžete najít metodu, která vám nejlépe vyhovuje.
Biodegradace je rozklad organické hmoty mikroorganismy, jako jsou bakterie a houby. [lower-alpha 1] [2] Obecně se předpokládá, že se jedná o přirozený proces, který ji odlišuje od kompostování. Kompostování je proces řízený člověkem, při kterém dochází k biodegradaci za specifických podmínek. Proces biodegradace je trojí: nejprve objekt podléhá biodeterioraci, což je mechanické oslabení jeho struktury; poté následuje biofragmentace, což je rozklad materiálů mikroorganismy; a nakonec asimilace, což je začlenění starého materiálu do nových buněk. V praxi téměř všechny chemické sloučeniny a materiály podléhají biodegradaci, klíčovým prvkem je čas. Věci jako zelenina se mohou rozložit během několika dnů, zatímco sklo a některé plasty se rozkládají mnoho tisíciletí. Standardem biologické rozložitelnosti používaným Evropskou unií je, že více než 90 % původního materiálu musí být biologickými procesy přeměněno na CO2, vodu a minerály do 6 měsíců.
Framing v sociálních vědách Framing je soubor konceptů a teoretických perspektiv, které zkoumají, jak jednotlivci, skupiny a společnosti organizují, vnímají a komunikují o realitě. Framing se může projevovat v myšlení nebo v interpersonální komunikaci. Framing v myšlení Framing v myšlení zahrnuje mentální reprezentace, interpretace a zjednodušení reality. Jednotlivci si vytvářejí mentální "filtry" prostřednictvím biologických a kulturních vlivů. Tyto filtry pak používají k tomu, aby dávaly světu smysl. Volby, které poté dělají, jsou ovlivněny jejich vytvořeným framinkem. Framing v komunikaci Framing v komunikaci zahrnuje komunikaci framů mezi různými aktéry. Framing je klíčovou součástí sociologie, která studuje sociální interakce mezi lidmi. Framing je nedílnou součástí každodenního předávání a zpracovávání dat. Úspěšné framingové techniky lze použít ke snížení nejednoznačnosti nehmotných témat tím, že informace zasadí do kontextu takovým způsobem, aby se příjemci mohli propojit s tím, co již znají. Framing v sociální teorii V sociální teorii je framing schéma interpretace, soubor anekdot a stereotypů, na které se jednotlivci spoléhají, aby porozuměli událostem a reagovali na ně. Jinými slovy, lidé si vytvářejí řadu mentálních "filtrů" prostřednictvím biologických a kulturních vlivů. Tyto filtry pak používají k tomu, aby dávaly světu smysl. Volby, které poté dělají, jsou ovlivněny jejich vytvořeným framinkem. Framing ve společnosti Framing zahrnuje sociální konstrukci sociálního fenoménu – ze strany masových médií, politických nebo sociálních hnutí, politických vůdců nebo jiných aktérů a organizací. Účast v jazykové komunitě nutně ovlivňuje vnímání významu přisuzovaného slovům nebo frázím. Politicky jsou jazykové komunity reklamy, náboženství a masových médií velmi sporné, zatímco framing v méně ostře bráněných jazykových komunitách se může vyvíjet nepozorovaně a organicky v průběhu kulturních časových rámců, s menším počtem zjevných způsobů sporu. Pozitivní a negativní framing Framing v komunikaci lze vnímat jako pozitivní nebo negativní – v závislosti na publiku a na tom, jaký druh informací je prezentován. Framing může mít podobu ekvivalenčních framů, kdy jsou dvě nebo více logicky ekvivalentních alternativ zobrazovány různými způsoby (viz framing effect), nebo důrazných framů, které zjednodušují realitu zaměřením se na podmnožinu relevantních aspektů situace nebo problému. Framing v žurnalistice V případě "ekvivalenčních framů" jsou prezentované informace založeny na stejných faktech, ale "rámec", ve kterém jsou prezentovány, se mění, čímž vytváří referenčně závislé vnímání. Účinky framingu lze pozorovat v žurnalistice: rámec obklopující dané téma může změnit vnímání čtenáře, aniž by bylo nutné měnit samotná fakta, protože jako základ jsou použity stejné informace. To se děje prostřednictvím výběru určitých slov a obrázků médii k pokrytí příběhu (např. použití slova plod oproti slovu dítě). Framing v politice V kontextu politiky nebo komunikace v masových médiích framing definuje balení prvku rétoriky takovým způsobem, aby povzbuzoval určité interpretace a odrazoval jiné. Pro politické účely framing často prezentuje fakta takovým způsobem, který naznačuje problém vyžadující řešení. Členové politických stran se snaží zarámovat otázky takovým způsobem, aby řešení, které upřednostňuje jejich vlastní politické směřování, vypadalo jako nejvhodnější postup pro danou situaci.
Roušky na tvář během pandemie covidu-19 Během pandemie covidu-19 se roušky na tvář nebo pokrývky včetně respirátorů N95, FFP2, chirurgických a látkových roušek používají jako opatření veřejného a osobního zdraví proti šíření viru SARS-CoV-2, který způsobuje covid-19. Používání roušek na tvář ve veřejných a zdravotnických zařízeních je zamýšleno jako kontrola zdroje, která má omezit přenos viru, a jako osobní ochrana, která má zabránit infekci. Správně nošené roušky omezují šíření respiračních kapiček infikovanými jedinci a pomáhají chránit zdravé jedince před infekcí. Přezkumy různých typů vědeckých studií dospěly k závěru, že nošení roušek je účinné při ochraně jedince před covidem-19. Různé případové a populační studie také ukázaly, že zvýšená míra nošení roušek ve společnosti snižuje šíření SARS-CoV-2, i když existuje nedostatek důkazů z randomizovaných kontrolovaných studií (RCT). Roušky se liší v tom, jak dobře fungují, přičemž respirátory N95 a chirurgické roušky předčí látkové roušky, ale i látkové roušky se svou variabilitou v typu látky a velikosti roušky poskytují nositelům značnou ochranu před částicemi přenášejícími covid-19. Z běžně dostupných látek fungují nejlépe dvojitá bavlna, hybridní roušky a bavlněný flanel a účinnost filtrace se obecně zlepšuje s počtem nití. Zdravotnickým pracovníkům se vzhledem k jejich expozici nedoporučuje používat látkové roušky. Během nouzového stavu v oblasti veřejného zdraví vlády široce doporučovaly a nařizovaly nošení roušek a přední národní a mezivládní zdravotnické agentury a jejich vedoucí doporučovali používání roušek ke snížení přenosu, včetně WHO, amerického, evropského a čínského Centra pro kontrolu a prevenci nemocí.
Sensemaking v informatice a vědě o počítačích
Sensemaking je metodologie, kterou v 80. letech 20. století zavedl Dervin a v roce 1993 ji do interakce člověk-počítač zavedli výzkumníci z PARC Daniel Russell, Mark Stefik, Peter Pirolli a Stuart Card. V informatice se tento pojem často píše jako "sense-making". V obou případech byl tento koncept použit ke spojení poznatků získaných z filozofie, kognitivní vědy (zejména sociální psychologie) a psychologie. Výzkum sensemakingu je proto často prezentován jako interdisciplinární výzkumný program.
Definice sensemakingu
Sensemaking je proces, kterým lidé dávají smysl informacím, které přijímají. Jedná se o aktivní proces, který vyžaduje, aby lidé interpretovali a integrovali informace, aby vytvořili smysluplný celek. Sensemaking je také sociální proces, který probíhá v interakci s ostatními.
Fáze sensemakingu
Proces sensemakingu lze rozdělit do čtyř fází:
1. Sběr informací: V této fázi lidé shromažďují informace z různých zdrojů.
2. Interpretace informací: V této fázi lidé interpretují informace, které shromáždili.
3. Integrace informací: V této fázi lidé integrují informace, které interpretovali, do smysluplného celku.
4. Aplikace informací: V této fázi lidé používají informace, které vytvořili, k informování o svém rozhodování a jednání.
Faktory ovlivňující sensemaking
Existuje celá řada faktorů, které mohou ovlivnit sensemaking, včetně:
Individuální faktory: Kognitivní schopnosti, osobnost a zkušenosti jednotlivce mohou ovlivnit jeho schopnost dávat smysl informacím.
Sociální faktory: Interakce jednotlivce s ostatními, stejně jako jeho sociální a kulturní prostředí, mohou ovlivnit jeho schopnost dávat smysl informacím.
Situační faktory: Kontext, ve kterém se sensemaking odehrává, může ovlivnit jeho schopnost dávat smysl informacím.
Aplikace sensemakingu
Sensemaking má řadu aplikací v informatice a vědě o počítačích, včetně:
Vyhledávání informací: Sensemaking lze použít k pomoci lidem najít a interpretovat informace.
Vizualizace dat: Sensemaking lze použít k vizualizaci dat, aby bylo lidem snáze pochopitelné.
Interakce člověk-počítač: Sensemaking lze použít ke zlepšení interakce člověk-počítač tím, že umožní lidem snáze dávat smysl informacím, které dostávají od počítačů.
Podpora rozhodování: Sensemaking lze použít k podpoře rozhodování tím, že umožní lidem lépe pochopit informace, které mají k dispozici.
Výzkum sensemakingu
Výzkum sensemakingu je aktivní oblastí výzkumu v informatice a vědě o počítačích. Výzkumníci zkoumají různé aspekty sensemakingu, včetně:
Proces sensemakingu: Výzkumníci se snaží lépe porozumět procesu sensemakingu a faktorům, které jej ovlivňují.
Nástroje a techniky sensemakingu: Výzkumníci vyvíjejí nástroje a techniky, které lidem pomohou lépe dávat smysl informacím.
Aplikace sensemakingu: Výzkumníci zkoumají různé aplikace sensemakingu v informatice a vědě o počítačích.
Závěr
Sensemaking je důležitý proces, který lidem umožňuje dávat smysl informacím, které přijímají. Jedná se o aktivní, sociální proces, který ovlivňuje řada faktorů. Sensemaking má řadu aplikací v informatice a vědě o počítačích, včetně vyhledávání informací, vizualizace dat, interakce člověk-počítač a podpory rozhodování. Výzkum sensemakingu je aktivní oblastí výzkumu a výzkumníci zkoumají různé aspekty sensemakingu, včetně procesu sensemakingu, nástrojů a technik sensemakingu a aplikací sensemakingu.