Impresionismus je umělecký směr, který vznikl v 19. století. Vyznačuje se relativně malými, tenkými, ale viditelnými tahy štětce, otevřenou kompozicí, důrazem na přesné zobrazení světla v jeho měnících se kvalitách (často zdůrazňujících účinky plynutí času), všedními náměty, neobvyklými vizuálními úhly a zahrnutím pohybu jako zásadního prvku lidského vnímání a zkušenosti.
Impresionismus vznikl skupinou umělců působících v Paříži, jejichž samostatné výstavy je proslavily v 70. a 80. letech 19. století. Impresionisté čelili tvrdému odporu ze strany konvenční umělecké komunity ve Francii. Název stylu je odvozen od názvu díla Claude Moneta Impression, soleil levant (Imprese, východ slunce), které přimělo kritika Louise Leroe, aby tento termín vymyslel v satirické recenzi První impresionistické výstavy z roku 1874, která byla zveřejněna v pařížských novinách Le Charivari. Po rozvoji impresionismu ve výtvarném umění brzy následovaly obdobné styly v jiných médiích, které se staly známými jako impresionistická hudba a impresionistická literatura.
Charakteristické rysy impresionismu:
Relativně malé, tenké, ale viditelné tahy štětce: Impresionisté používali krátké, rychlé tahy štětcem, aby vytvořili dojem světla a pohybu.
Otevřená kompozice: Impresionisté se vyhýbali tradičním, uzavřeným kompozicím a místo toho vytvářeli otevřené, vzdušné obrazy, které často zobrazovaly výhledy do krajiny.
Důraz na přesné zobrazení světla v jeho měnících se kvalitách: Impresionisté se snažili zachytit měnící se kvality světla, zejména v různých denních dobách.
Všední náměty: Impresionisté často zobrazovali všední předměty a scény, jako jsou krajiny, portréty a městské scény.
Neobvyklé vizuální úhly: Impresionisté často používali neobvyklé vizuální úhly, aby vytvořili dynamické a zajímavé kompozice.
Zahrnutí pohybu jako zásadního prvku lidského vnímání a zkušenosti: Impresionisté se snažili zachytit dojem pohybu, zejména v krajinách a městských scénách.
Mezi nejvýznamnější impresionistické umělce patří:
Claude Monet
Pierre-Auguste Renoir
Edgar Degas
Camille Pissarro
Alfred Sisley
Berthe Morisot
Mary Cassatt
Pískování je umělecká technika, při níž se na povrch nasypává barevný písek, rozemleté pigmenty z minerálů nebo krystalů, či pigmenty z jiných přírodních nebo syntetických zdrojů, čímž vzniká trvalá či netrvalá písečná malba. Netrvalé písečné malby mají dlouhou kulturní historii v mnoha společenských skupinách po celém světě a často jde o dočasné, rituální malby připravované pro náboženské nebo léčebné obřady. Tento druh umění se také nazývá suchomalířství. Suchomalířství praktikují indiáni na jihozápadě Spojených států, tibetští a buddhističtí mniši, domorodí Australané a také Latinoameričané během určitých křesťanských svátků. Písečné malby Písečné malby se vytvářejí nasypáním barevného písku na povrch. Písek se může smíchat s jinými materiály, jako jsou práškové pigmenty, minerály nebo krystaly, aby se dosáhlo různých barev a efektů. Malby mohou být geometrické, abstraktní nebo zobrazovat lidi, zvířata nebo jiné předměty. Trvalé písečné malby Trvalé písečné malby jsou vytvořeny pomocí lepidla nebo jiného pojiva, které drží písek na místě. Tyto malby mohou být vystaveny venku nebo uvnitř a mohou vydržet po mnoho let. Netrvalé písečné malby Netrvalé písečné malby jsou vytvořeny bez použití lepidla nebo jiného pojiva. Tyto malby jsou dočasné a obvykle se vytvářejí pro zvláštní příležitosti, jako jsou obřady nebo festivaly. Suchomalířství Suchomalířství je specifický typ písečné malby, který praktikují indiáni na jihozápadě Spojených států. Tyto malby jsou vytvořeny z barevných písků, které jsou nasypány na zem nebo jiný povrch. Malby jsou často geometrické a symbolické a používají se k léčebným nebo náboženským účelům. Kulturní význam Písečné malby mají kulturní význam v mnoha různých kulturách po celém světě. Pro některé domorodé americké kmeny jsou písečné malby považovány za posvátné a používají se k léčebným nebo náboženským účelům. V jiných kulturách se písečné malby používají k vyprávění příběhů, výuce historie nebo jednoduše k dekoraci. Moderní písečné malby V posledních letech získaly písečné malby popularitu jako moderní umělecká forma. Současní umělci používají písek k vytváření abstraktních, realistických a dokonce i hyperrealistických obrazů. Písečné malby se také používají k vytváření soch, instalací a dalších uměleckých děl. Písečné malby jsou krásnou a všestrannou uměleckou formou, která má dlouhou kulturní historii. Od tradičních suchomaleb po moderní umělecká díla jsou písečné malby jedinečným a poutavým způsobem, jak se vyjádřit.
Vizualni jazyk je system komunikace využívající vizuální prvky. Řeč jako prostředek komunikace nelze striktně oddělit od celé lidské komunikativní činnosti, která zahrnuje i vizualitu [1] a pojem "jazyk" ve vztahu k vidění je rozšířením jeho použití pro popis vnímání, porozumění a produkci viditelných znaků.
Vizualni jazyky v programovani
Vizualni jazyky se používají v programovani k vytváření grafických reprezentací programů, které jsou pak interpretovány počítačem. To může usnadnit vývoj a pochopení programů, protože vizualni reprezentace může být intuitivnější a srozumitelnější než textový kód.
Typy vizualnich jazyků
Existuje mnoho různých typů vizualnich jazyků, včetně:
Diagramové jazyky: Tyto jazyky používají diagramy k reprezentaci programů. Například jazyk UML (Unified Modeling Language) se používá k modelování objektů a vztahů v softwarových systémech.
Blokové jazyky: Tyto jazyky používají bloky, které představují jednotlivé příkazy nebo funkce. Například jazyk Scratch se používá k výuce programování dětem.
Tokové diagramy: Tyto jazyky používají symboly k reprezentaci toku programu. Například jazyk BPMN (Business Process Model and Notation) se používá k modelování obchodních procesů.
Výhody vizualnich jazyků
Vizualni jazyky mají oproti textovým jazykům řadu výhod, včetně:
Intuitivnost: Vizualni jazyky mohou být intuitivnější a srozumitelnější než textový kód, protože využívají grafické prvky, které jsou snadno pochopitelné.
Srozumitelnost: Vizualni jazyky mohou být srozumitelnější než textový kód, protože poskytují vizuální reprezentaci programu, která může usnadnit pochopení jeho struktury a chování.
Komunikace: Vizualni jazyky mohou usnadnit komunikaci mezi vývojáři, protože poskytují společný způsob reprezentace programů.
Nevýhody vizualnich jazyků
Vizualni jazyky mají také některé nevýhody, včetně:
Složitost: Vizualni jazyky mohou být složitější než textový kód, protože vyžadují grafické prvky a další funkce, které mohou zvýšit složitost jazyka.
Omezená expresivita: Vizualni jazyky mohou být omezenější v expresivitě než textový kód, protože mohou být omezeny počtem a typem grafických prvků, které poskytují.
Nástroje: Vývoj a používání vizualnich jazyků může vyžadovat specializované nástroje, které mohou být drahé nebo obtížně použitelné.
Závěr
Vizualni jazyky jsou mocným nástrojem pro komunikaci a vývoj programů. Nabízejí řadu výhod oproti textovým jazykům, včetně intuitivnosti, srozumitelnosti a komunikace. Nicméně mají také některé nevýhody, včetně složitosti, omezené expresivity a požadavků na nástroje. Celkově jsou vizualni jazyky cenným doplňkem nástrojů vývojáře softwaru a mohou být použity ke zlepšení kvality a efektivity vývoje softwaru.
Napoleon III. (Charles-Louis Napoléon Bonaparte) Napoleon III. (20. dubna 1808 – 9. ledna 1873) byl prvním prezidentem Francie v letech 1848 až 1852 a posledním francouzským monarchou jako císař Francouzů od roku 1852 až do své smrti v roce 1870. Počátky Napoleon III. se narodil v Paříži jako syn Ludvíka Bonaparta, krále Holandska (1806–1810), a jeho manželky Hortensie de Beauharnais. Napoleon I. byl jeho strýc z otcovy strany a jedním z jeho bratranců byl sporný Napoleon II. Prezident Druhé republiky Ludvík Napoleon byl prvním a jediným prezidentem Druhé francouzské republiky, zvoleným v roce 1848. V roce 1851 se moci zmocnil silou, když nemohl být ústavně znovu zvolen. Císař Francouzů Později se prohlásil za císaře Francouzů a založil Druhé císařství, které vládl až do porážky francouzské armády a svého zajetí Pruskem a jeho spojenci v bitvě u Sedanu v roce 1870. Modernizace Francie Napoleon III. byl populární panovník, který dohlížel na modernizaci francouzské ekonomiky a nechal v Paříži vybudovat nové bulváry a parky. Rozšířil francouzskou koloniální říši, učinil francouzské obchodní loďstvo druhým největším na světě a osobně se zapojil do dvou válek. Vládl 22 let a byl tak nejdéle vládnoucím vůdcem Francie od pádu Ancien Régime, ačkoli jeho vláda nakonec skončila na bitevním poli. Pařížská přestavba Napoleon III. zadal velkolepou přestavbu Paříže, kterou provedl prefekt Seiny baron Georges-Eugène Haussmann. Rozšířil a konsolidoval železniční systém v celé zemi a modernizoval bankovní systém. Ekonomické a sociální reformy Napoleon podporoval výstavbu Suezského průplavu a zavedl moderní zemědělství, které ukončilo hladomory ve Francii a učinilo z ní zemědělského vývozce. Vyjednal dohodu o volném obchodu Cobden-Chevalier z roku 1860 s Británií a podobné dohody s dalšími evropskými obchodními partnery Francie. Sociální reformy zahrnovaly poskytnutí francouzským dělníkům práva na stávku, práva na organizaci a práva žen na přijetí na francouzskou univerzitu. Zahraniční politika V zahraniční politice se Napoleon III. snažil obnovit francouzský vliv v Evropě a po celém světě. V Evropě se spojil s Británií a porazil Rusko v krymské válce (1853–1856). Jeho režim pomohl sjednocení Itálie porážkou Rakouského císařství ve druhé italské válce za nezávislost a později anektoval Savojsko a Nice prostřednictvím Turínské smlouvy jako svou odloženou odměnu. Zároveň jeho síly bránily Papežský stát před anexí Itálií. Příznivě se stavěl také ke sjednocení dunajských knížectví v roce 1859, které vedlo ke vzniku Spojených knížectví Moldavska a Valašska. Koloniální expanze Napoleon zdvojnásobil rozlohu francouzské koloniální říše expanzemi v Asii, Tichomoří a Africe. Naopak intervence v Mexiku, jejímž cílem bylo vytvořit Druhé mexické císařství pod francouzskou ochranou, skončila naprostým neúspěchem. Prusko-francouzská válka Od roku 1866 musel Napoleon čelit sílící moci Pruska, protože jeho ministerský předseda Otto von Bismarck usiloval o sjednocení Německa pod pruským vedením. V červenci 1870 Napoleon po nátlaku veřejnosti Prusku neochotně vyhlásil válku. Francouzská armáda byla rychle poražena a Napoleon byl zajat u Sedanu. Byl rychle sesazen a v Paříži byla vyhlášena Třetí republika. Exil a smrt Poté, co byl propuštěn z německého zajetí, odešel do exilu do Anglie, kde v roce 1873 zemřel.
Lyrická abstrakce Lyrická abstrakce je jeden ze dvou příbuzných, ale odlišných trendů v poválečné modernistické malbě: evropská Abstraction Lyrique zrozená v Paříži, jejíž název údajně vymyslel francouzský umělecký kritik Jean José Marchand v roce 1947, která je považována za součást tachismu, když byl název tohoto hnutí vymyslel v roce 1951 Pierre Guéguen a Charles Estienne, autor knihy L'Art à Paris 1945–1966, a americká lyrická abstrakce, hnutí popsané Larry Aldrichem (zakladatelem Aldrich Contemporary Art Museum v Ridgefieldu v Connecticutu) v roce 1969. Druhá definice je použití jako popisného termínu. Je to popisný termín charakterizující typ abstraktní malby příbuzné abstraktnímu expresionismu, který se používá od 40. let 20. století. Mnoho známých abstraktních expresionistických malířů, jako je Arshile Gorky, je v kontextu považováno za autory typu malby popisované jako lyrická abstrakce.
Outsider art (z angl. outsider art) je uměllecký směr, jehož autory jsou samouci umělci nebo lidé, kteří mají jen minimální povědomí o konvencích výtvarného umĕní. Často se jedná o osoby s extrémními psychickými stavy, nekonvenčními myšlenkami nebo bohatou fantazií. Pojem outsider art poprvé použil v roce 1972 umělecký kritik Roger Kardinal jako název své knihy. Jde o anglický ekvivalent francouzského termínu art brut (v překladu "syrové umĕní" nebo "hrubé umĕní"), kterým francouzsktý umělec Jean Dubuffet v 40. letech 20. století označil umĕní vytvořené mimo hranice oficiální kultury. Dubuffet se zaměřoval především na tvorbu lidí, kteří stáli mimo oficiální uměleckou scénu, jako například pacienti v psychiatrických léčebnách, poustevníci a spiritisté. Outsider art se ukázalo jako úspěšná marketingová kategorie. Od roku 1993 se v New Yorku každoročně koná veletrh outsider artu a existují nejméně dva pravidelně vydávaná periodika věnujících se tomuto tématu. Pojem outsider art se někdy nesprávně používá jako všeobecný marketingoví label pro umĕní vytvořené lidmi, kteří jsou mimo "svět umĕní" nebo "systém galerií", bez ohledu na jejich okolnosti nebo obsah jejich tvorby. Pro tento druh umĕní se později začal používat konkrétnější pojem "outsider music". Outsider art se často vyznačuje primitivní technikou, použitím netradičních materiálů a nedostatkem formálního vzdělání v oblasti umĕní. Umělci outsider artu často pracují v izolaci, bez kontaktu s vnějšími vlivy a bez ohledu na konvence a očekávání. Outsider art je často považováno za autentické a osvobozujíci, protože není svázáno pravidly a konvencemi tradičního umĕní. Umělci outsider artu se často vyjadřují způsobem, jaký by si profesionální umělci nedovolovali, a jejich tvorba může poskytnout pohled do jejich vnitřních světů a emocí. Outsider art bylo v posledních letech předmĕtem rostoucího zájmu sběratelů a muzeí. Jeho popularita je částečně způsobena jeho jedinečností a autenticitou, ale také jeho schopností oslovit diváky, kteří mohou v něm najít únik z konvencí tradičního umĕní.
Malířství za dynastie Tchang Dynastie Tchang, zlatý věk čínské civilizace, byla obdobím dramatického rozvoje čínské malby, a to jak v námětech, tak v technice. Pokroky v technice a stylu, které charakterizovaly malířství dynastie Tchang, měly trvalý vliv na umění dalších zemí, zejména ve východní Asii (Korea, Japonsko, Vietnam) a ve střední Asii. Dochovalo se značné množství literárních a dokumentárních informací o malířství dynastie Tchang, ale jen velmi málo děl, zejména těch nejvyšší kvality. V jeskynním komplexu Mogao v Tun-chuangu objevil sir Aurel Stein zazděnou jeskyni, která obsahovala obrovský nález, převážně buddhistických spisů, ale také několik praporů a obrazů, což z nich činí zdaleka největší skupinu dochovaných obrazů na hedvábí. Nyní jsou uloženy v Britském muzeu a dalších institucích. Nemají sice dvorní kvalitu, ale vykazují řadu stylů, včetně těch s vlivy ze západnějších oblastí. Stejně jako v případě sochařství se i další doklady tchangského stylu nacházejí v Japonsku, i když nejdůležitější z nich v Naře byl v roce 1949 do značné míry zničen požárem. Skalní jeskynní komplexy a královské hrobky obsahují také mnoho nástěnných maleb. Dvorní malba se dochovala převážně v podobě kopií z mnohem pozdější doby, i když přední část slavného portrétu císařova koně Nočního světla je pravděpodobně originál od Han Kana z let 740-760. Za dynastie Tchang dozrála tradice krajinomalby známá jako šan-šuej (hora-voda), která se stala nejprestižnějším typem čínské malby, zejména když ji praktikovali amatérští učenci-úředníci neboli "literární" malíři v malbě inkoustem. V těchto krajinomalbách, obvykle monochromatických a řídkých, nešlo o přesnou reprodukci vzhledu přírody, ale spíše o zachycení emocí nebo atmosféry tak, aby se vystihl "rytmus" přírody. V tomto období začala dlouhodobá tradice jižní školy.
Sociální teorie
Sociální teorie jsou analytické rámce nebo paradigmata, která se používají ke studiu a interpretaci společenských jevů. Jsou nástrojem používaným společenskými vědci a týkají se historických debat o platnosti a spolehlivosti různých metodologií (např. pozitivismu a antipozitivismu), prvenství struktury nebo jednání, jakož i vztahu mezi kontingencí a nutností. Sociální teorie v neformální povaze nebo autorství mimo akademickou společenskou a politickou vědu lze označit jako „sociální kritiku“ nebo „sociální komentář“ nebo „kulturní kritiku“ a lze ji spojit jak s formálním kulturním a literárním stipendiem, tak s jinými neakademickými nebo žurnalistickými formami psaní.
Typy sociálních teorií
Existuje mnoho různých typů sociálních teorií, z nichž každá nabízí jiný způsob pohledu na svět. Některé z nejběžnějších typů zahrnují:
Strukturalismus: Tento přístup se zaměřuje na způsoby, jakými společnost utváří naše myšlenky a chování. Strukturalisté věří, že naše společnost je tvořena souborem sociálních struktur, které na nás působí a omezují naše možnosti.
Funkcionalismus: Tento přístup se zaměřuje na způsoby, jakými různé části společnosti fungují společně, aby udržely systém v chodu. Funkcionalisté věří, že každá část společnosti má konkrétní funkci, která přispívá k celkovému fungování systému.
Marxismus: Tento přístup se zaměřuje na způsoby, jakými ekonomické faktory utvářejí společnost. Marx věřil, že kapitalismus je inherentně vykořisťovatelský systém, který vede k nerovnosti a konfliktu.
Weberismus: Tento přístup se zaměřuje na způsoby, jakými kulturní faktory utvářejí společnost. Weber věřil, že protestantská etika byla důležitým faktorem při vzestupu kapitalismu na Západě.
Feminismus: Tento přístup se zaměřuje na způsoby, jakými jsou ženy utlačovány v patriarchální společnosti. Feministky věří, že ženy jsou systematicky zbavovány moci a příležitostí a že je třeba tento útlak překonat.
Použití sociálních teorií
Sociální teorie lze použít k pochopení široké škály sociálních jevů, včetně:
Nerovnost: Sociální teorie nám mohou pomoci pochopit, proč existuje nerovnost ve společnosti a jaké jsou její důsledky.
Konflikt: Sociální teorie nám mohou pomoci pochopit, proč dochází ke konfliktu ve společnosti a jak jej lze řešit.
Změna: Sociální teorie nám mohou pomoci pochopit, jak se společnost mění a jaké jsou faktory, které tyto změny ovlivňují.
Kritika sociálních teorií
Sociální teorie byly kritizovány z mnoha důvodů, včetně:
Jsou příliš abstraktní: Sociální teorie jsou často příliš abstraktní, aby byly užitečné pro pochopení konkrétních sociálních jevů.
Jsou příliš deterministické: Sociální teorie často předpokládají, že společnost je určena sociálními strukturami nebo ekonomickými silami, a neberou v úvahu roli lidského jednání.
Jsou příliš normativní: Sociální teorie často nabízejí normativní vize toho, jak by společnost měla vypadat, spíše než objektivní analýzy toho, jak společnost skutečně funguje.
Závěr
Sociální teorie jsou cenným nástrojem pro pochopení společnosti. Poskytují nám analytický rámec pro zkoumání sociálních jevů a mohou nám pomoci identifikovat faktory, které je ovlivňují. Je však důležité si uvědomit omezení sociálních teorií a kriticky je posuzovat.
Jižní škola čínské malby Jižní škola čínské malby (čínsky: 南宗画; pinyin: nán zōng huà), často nazývaná "literátská malba" (文人画; wén rén huà), je termín používaný k označení umění a umělců, kteří stojí v opozici k formální Severní škole (北宗画; běi zōng huà) malby. Rozdíl není geografický, ale týká se stylu a obsahu děl a do jisté míry i postavení umělce. Profesionální, formální malíři byli obvykle klasifikováni jako Severní škola, zatímco učenci-byrokraté, kteří se buď stáhli z profesionálního světa, nebo nikdy nebyli jeho součástí, tvořili Jižní školu. Podle Williama Watsona Severní škola zahrnuje "malíře, kteří ve svých kompozicích preferují jasnou, důraznou strukturu s použitím explicitních perspektivních prostředků", zatímco Jižní škola "pěstuje intimnější styl krajiny zalité mraky a mlhou, v níž mají tendenci nahrazovat konvence zavedené pro zobrazení skal, stromů atd. příjemné kaligrafické formy. Malíř Jižní školy se zajímal o vzdálené efekty, ale jeho kolega ze Severní školy věnoval větší pozornost kompozičním prostředkům, které dosahují iluze ústupu, a zároveň věnoval větší pozornost blízkému realismu detailů... někteří umělci se vznášejí mezi oběma". Filozofičtější rozlišení spočívá v tom, že malíři Jižní školy "měli údajně hledat vnitřní reality a vyjadřovat své vlastní vznešené povahy", zatímco Severní "malovali pouze vnější vzhled věcí, světský a dekorativní". Jižní škola nikdy nebyla formální školou umění v tom smyslu, že by se umělci učili u jediného mistra v jediném ateliéru. Je spíše zastřešujícím pojmem, který zahrnuje velkou šíři jak geograficky, tak chronologicky. O literátském životním stylu a postoji a s ním spojeném stylu malby se dá říci, že sahají až do raných období čínské historie. Klasifikace "Jižní školy" jako takové, tedy vytvoření tohoto termínu, však údajně provedl učenec-umělec Dong Qichang (1555-1636), který tento koncept převzal z čínského buddhismu (zen), který má také severní a jižní školy.
Čínské umění Čínské umění je vizuální umění, které vzniklo nebo se praktikuje v Číně, Velké Číně nebo čínskými umělci. Umění vytvořené Číňany žijícími mimo Čínu lze také považovat za součást čínského umění, pokud je založeno na čínské kultuře, dědictví a historii. Rané "umění doby kamenné" pochází z doby 10 000 př. n. l. a skládá se převážně z jednoduché keramiky a soch. Po tomto období bylo čínské umění, podobně jako čínská historie, obvykle klasifikováno podle nástupnictví vládnoucích dynastií čínských císařů, z nichž většina trvala několik set let. Palácové muzeum v Pekingu a Národní palácové muzeum v Tchaj-peji obsahují rozsáhlé sbírky čínského umění. Čínské umění se vyznačuje neobvyklým stupněm kontinuity v rámci tradice a vědomím tradice, které postrádá ekvivalent v západním kolapsu a postupné obnově západních klasických uměleckých stylů. Dekorativní umění je v čínském umění nesmírně důležité a velká část nejlepších děl byla vytvořena ve velkých dílnách nebo továrnách v podstatě neznámými umělci, zejména v čínské keramice. Mnoho z nejlepších prací v keramice, textilu a vyřezávaném laku bylo vytvořeno po dlouhou dobu v různých císařských továrnách nebo dílnách, které byly kromě použití u dvora distribuovány vnitrozemí i zahraničí ve velkém měřítku, aby demonstrovaly bohatství a moc císařů. Naproti tomu tradice malby inkoustem, kterou praktikovali hlavně učenci-úředníci a dvorní malíři, zejména krajin, květin a ptáků, vyvinula estetické hodnoty závislé na individuální představivosti a objektivním pozorování umělce, které jsou podobné těm na Západě, ale dlouho předcházely jejich rozvoj tam. Poté, co se od 19. století staly kontakty se západním uměním stále důležitějšími, se Čína v posledních desetiletích stále úspěšněji účastní světového současného umění.