Román o růži je středověká báseň napsaná ve staré francouzštině, která je prezentována jako alegorická vize snu. Jako poezie je Román o růži pozoruhodným příkladem dvorní literatury, která údajně poskytuje „zrcadlo lásky“, v němž je odhaleno celé umění romantické lásky. Jeho dva autoři jej pojímají jako psychologickou alegorii; během celé milencovy výpravy je slovo Růže použito jak jako jméno titulární dámy, tak jako abstraktní symbol ženské sexuality. Jména ostatních postav fungují jak jako osobní jména, tak jako metonymie ilustrující různé faktory, které vedou k milostnému vztahu a tvoří jej. Jeho dlouhodobý vliv je patrný v počtu dochovaných rukopisů díla, v mnoha překladech a napodobeninách, které inspirovalo, a v chvále a kontroverzích, které vyvolalo. Část první Báseň napsal Guillaume de Lorris kolem roku 1230. Vypráví příběh mladého milence, který se ve snu ocitne v nádherné zahradě. V zahradě potká krásnou Růži, do které se okamžitě zamiluje. Avšak Růže je obklopena zdí a trním, které milenci brání v tom, aby se k ní přiblížil. Milenec se pokusí dostat k Růži pomocí různých alegorických postav, jako je Rozum, Příroda a Krása. Tyto postavy ho učí o povaze lásky a pomáhají mu překonat překážky, které mu stojí v cestě. Část druhá Po smrti Guillauma de Lorrise dokončil báseň Jean de Meun kolem roku 1275. Druhá část básně je mnohem delší než první a obsahuje mnoho filozofických a vědeckých diskuzí. Jean de Meun rozšiřuje alegorii o Růži a dělá z ní symbol ženské sexuality. Milencova snaha dostat se k Růži je pak viděna jako alegorie na mužskou touhu po sexuálním uspokojení. Vliv Román o růži byl ve středověku velmi populární a ovlivnil mnoho dalších děl literatury. Byl přeložen do mnoha jazyků a napodoben mnoha dalšími básníky. Báseň byla také předmětem mnoha kontroverzí. Někteří lidé ji kritizovali za její sexuální obsah, zatímco jiní ji chválili za její psychologický realismus. Román o růži je dodnes významným dílem literatury. Je to cenný příklad středověkého myšlení a stále nabízí vhled do lidské povahy.
Tón v jazyce
Tón je používání výšky hlasu v jazyce k rozlišování lexikálního nebo gramatického významu – tj. k rozlišování nebo ohýbání slov. Všechny mluvené jazyky používají výšku tónu k vyjádření emocí a dalších paraligvistických informací a ke zdůraznění, kontrastu a dalších podobných prvků v tom, co se nazývá intonace, ale ne všechny jazyky používají tóny k rozlišování slov nebo jejich ohýbání, analogicky ke konsonantům a samohláskám. Jazyky, které mají tuto vlastnost, se nazývají tonální jazyky; charakteristické tónové vzory takového jazyka se někdy nazývají tónémy, analogicky s fonémy. Tonální jazyky jsou běžné ve východní a jihovýchodní Asii, Africe, Americe a Tichomoří.
Tonální jazyky se liší od jazyků s tónovým přízvukem v tom, že tonální jazyky mohou mít každou slabiku s nezávislým tónem, zatímco jazyky s tónovým přízvukem mohou mít jednu slabiku ve slově nebo morfému, která je výraznější než ostatní.
Funkce tónu
Tón může sloužit k několika různým funkcím v jazyce, včetně:
Lexikální význam: Tón může rozlišovat mezi různými slovy, která jsou jinak homofonní (stejně znějící). Například v mandarínštině slovo „ma“ může mít čtyři různé tóny, z nichž každý představuje jiné slovo.
Gramatický význam: Tón může také rozlišovat mezi různými gramatickými formami téhož slova. Například v kantonštině může tón rozlišovat mezi podstatným jménem a slovesem, které jsou jinak homofonní.
Pragmatický význam: Tón může také přenášet pragmatické informace, jako je zdůraznění, kontrast nebo otázka. Například v angličtině můžeme použít vyšší tón k vyjádření otázky nebo k zdůraznění určitého slova.
Tón v různých jazycích
Tón se používá v široké škále jazyků po celém světě. Některé z nejznámějších tonálních jazyků zahrnují:
Mandarínština: Mandarínština je tonální jazyk s čtyřmi tóny. Každý tón má svůj vlastní jedinečný název a symbol:
První tón: vysoký a rovný (ˉ)
Druhý tón: stoupající (ˊ)
Třetí tón: klesající-stoupající (ˇ)
Čtvrtý tón: klesající (ˋ)
Kantonština: Kantonština je další tonální jazyk s šesti tóny. Tóny v kantonštině jsou složitější než tóny v mandarínštině a mohou být stoupající, klesající nebo stoupající-klesající.
Vietnamština: Vietnamština je tonální jazyk s šesti tóny. Tóny ve vietnamštině jsou podobné tónům v kantonštině, ale mají také střední tón.
Thajština: Thajština je tonální jazyk s pěti tóny. Tóny v thajštině jsou vysoké, nízké, stoupající, klesající a klesající-stoupající.
Yoruba: Yoruba je tonální jazyk s třemi tóny. Tóny v jorubštině jsou vysoké, nízké a střední.
Tón a učení jazyků
Tón je důležitým aspektem tonálních jazyků a může být pro studenty, kteří se učí tyto jazyky, obtížný. Existuje několik strategií, které mohou studenti použít ke zlepšení svých tónových dovedností, včetně:
Poslech: Poslech tonálních jazyků je důležitý pro zvyknout si na různé tóny. Studenti by se měli snažit poslouchat rodilé mluvčí a snažit se identifikovat různé tóny.
Napodobování: Napodobování rodilých mluvčích je skvělý způsob, jak se naučit správně vyslovovat tóny. Studenti by se měli pokusit napodobit tóny rodilých mluvčích, dokud nebudou schopni je vyslovovat správně.
Cvičení: Cvičení je klíčové pro zvládnutí tónů. Studenti by se měli pravidelně cvičit ve vyslovování tónů a snažit se je používat v kontextu.
Závěr
Tón je důležitým aspektem mnoha jazyků po celém světě. Může sloužit k rozlišování mezi různými slovy a gramatickými formami a může také přenášet pragmatické informace. Tón může být pro studenty, kteří se učí tonální jazyky, obtížný, ale existuje několik strategií, které mohou studenti použít ke zlepšení svých tónových dovedností.
Narážka Narážka je stylistická figura, v níž je skrytě nebo nepřímo odkazováno na předmět nebo okolnost z nesouvisejícího kontextu. [1] [2] Na čtenáři je, aby si vytvořil přímou spojitost. [3] Pokud je spojitost přímo a explicitně uvedena (na rozdíl od nepřímo naznačené) autorem, bývá místo toho obvykle označována jako odkaz. [4] [5] [6] V umění literární narážka umisťuje citovaný text do nového kontextu, v němž nabývá nových významů a konotací. [7] Není možné předem určit povahu všech nových významů a intertextových vzorů, které narážka vyvolá. [7] Literární narážka úzce souvisí s parodií a pastiche, což jsou také literární prostředky "spojující texty". [7] V širším, neformálnějším kontextu je narážka pomíjivý nebo náhodně krátký výrok naznačující širší význam. Je to příležitostná zmínka něčeho, ať už přímo nebo nepřímo, například "Na burze potkal své Waterloo."
Jean de La Fontaine
Jean de La Fontaine (8. července 1621 – 13. dubna 1695) byl francouzský bajkář a jeden z nejčtenějších francouzských básníků 17. století. Je známý především svými bajkami, které se staly vzorem pro další bajkáře v celé Evropě a pro četné alternativní verze ve Francii i ve francouzských regionálních jazycích. Po dlouhém období královského podezření byl přijat do Francouzské akademie a jeho pověst ve Francii od té doby nikdy neochabla. Důkazem toho je mnoho obrazů a soch spisovatele, pozdějších vyobrazení na medailích, mincích a poštovních známkách.
Život a kariéra
Jean de La Fontaine se narodil 8. července 1621 v Château-Thierry v Champagne ve Francii. Jeho otec byl správcem lesů a jeho matka byla dcerou bohatého obchodníka. La Fontaine získal vzdělání na jezuitské škole v Remeši a poté studoval práva v Paříži. Po dokončení studia se vrátil do Château-Thierry a stal se advokátem.
V roce 1652 se La Fontaine přestěhoval do Paříže, kde se stal známým v literárních kruzích. Jeho první díla byla ovlivněna klasickými básníky, jako byl Horatius a Ovidius. V roce 1668 vydal první sbírku svých bajek s názvem „Bajky Ezopovy“. Tato sbírka měla velký úspěch a La Fontaine se stal jedním z nejpopulárnějších básníků ve Francii.
V roce 1683 byl La Fontaine přijat do Francouzské akademie. Jeho pověst se dále upevnila vydáním dalších sbírek bajek v letech 1678 a 1693.
Bajky
Bajky Jean de La Fontaina jsou jeho nejznámějším dílem. Jsou to krátké příběhy ve verších, které obvykle obsahují morální ponaučení. La Fontaine čerpal náměty pro své bajky z různých zdrojů, včetně Ezopa, Fédra a indických pohádek.
Bajky La Fontaina jsou známé svým vtipem, šarmem a moudrostí. Často se v nich objevují zvířata, která představují lidské vlastnosti. La Fontaine používal své bajky k tomu, aby kritizoval lidskou pošetilost, chamtivost a pokrytectví.
Odkaz
Jean de La Fontaine je považován za jednoho z největších francouzských básníků. Jeho bajky jsou dodnes čteny a studovány po celém světě. La Fontaine měl významný vliv na další bajkáře, jako byli Jean de La Motte a Jean-Pierre Claris de Florian.
La Fontaine je připomínán v mnoha dílech umění a literatury. Byl zobrazen na obrazech a sochách a jeho bajky byly adaptovány do divadelních her, filmů a televizních pořadů.
Citáty
„Největším darem, který nám bohové dali, je zdravý rozum.“
„Moudrý člověk nikdy neříká všechno, co ví, ale vždycky ví, co říká.“
„Nejlepší způsob, jak se vyhnout chybám, je dělat všechno správně.“
„Největší chybou je neudělat žádnou.“
„Život je jako řeka: někdy je klidný, někdy bouřlivý, ale vždycky teče.“
Edmund Spenser Edmund Spenser se narodil v letech 1552/1553 v Londýně v Anglii a zemřel 13. ledna 1599 (ve věku 46–47 let) v Londýně v Anglii. Jeho ostatky jsou uloženy ve Westminsterském opatství. Jeho pseudonym byl Immerito (v roce 1579). Působil jako básník a státní úředník. Jeho jazykem byla raná moderní angličtina. Vystudoval magisterský titul na Pembroke College v Cambridge. Působil v období alžbětinské éry. Jeho žánry byly epická báseň, ekloga, sonet, elegie, hymnus, epithalamion, zvířecí bajka, poetická autobiografie, politická pojednání, historie a překlady. Jeho témata byla láska, krása, krásná dáma, pastorále. Literární hnutí, do kterého patřil, byl anglický renesanční petrarkismus. Byl aktivní v letech 1569–1599. Jeho nejvýznamnějším dílem je The Faerie Queene, epická báseň a fantastická alegorie oslavující tudorovskou dynastii a Alžbětu I. Je uznáván jako jeden z předních mistrů rané moderní anglické poezie a je považován za jednoho z největších básníků anglického jazyka. Spenser se oženil s Machabyas Childe (kolem 1579–kolem 1593, datum její smrti) a Elizabeth Boyle (manželství 1594–1599, datum jeho smrti). Měl dvě děti. Jeho podpis zněl Edmund Spenser (/ˈspɛnsər/; 1552/1553 – 13. ledna O.S. 1599).
Hendekasyllabus (někdy též hendekasyllabický) je v poezii jedenáctislabičný verš.
Tento termín může odkazovat na několik různých básnických metrů, z nichž starší jsou kvantitativní a používají se především v klasické (starořecké a latinské) poezii, zatímco novější jsou slabikové nebo přízvučné-slabikové a používají se ve středověké a moderní poezii.
Kvantitativní hendekasyllaby
Ve starořecké a latinské poezii je hendekasyllabus verš složený z jedenácti mor, což jsou jednotky délky slabiky. Mory mohou být buď krátké, nebo dlouhé, přičemž dlouhá mora se rovná dvěma krátkým.
Existují dva hlavní typy kvantitativních hendekasyllabů:
Falekiovský hendekasyllabus: Skládá se z pěti daktylů (krátké-dlouhé-dlouhé) následovaných dvěma trocheji (dlouhé-krátké).
Sappfický hendekasyllabus: Skládá se ze tří trochejů následovaných spondejem (dlouhé-dlouhé) a daktylem.
Slabikové a přízvučné-slabikové hendekasyllaby
Ve středověké a moderní poezii se hendekasyllabus obvykle měří počtem slabik, nikoli mor. Přízvučné-slabikové hendekasyllaby mají také pravidelný přízvukový vzor.
Existuje několik různých typů slabikových a přízvučných-slabikových hendekasyllabů, včetně:
Italský hendekasyllabus: Skládá se z jedenácti slabik se střídavým přízvukem (krátké-dlouhé-krátké-dlouhé-krátké-dlouhé-krátké-dlouhé-krátké-dlouhé-krátké).
Francouzský hendekasyllabus: Skládá se z jedenácti slabik s pravidelným přízvukem na šesté slabice (krátké-dlouhé-krátké-dlouhé-krátké-dlouhé-krátké-dlouhé-krátké-dlouhé-krátké).
Anglický hendekasyllabus: Skládá se z jedenácti slabik s různými přízvukovými vzory, ale obvykle s přízvukem na páté nebo šesté slabice.
Použití hendekasyllabů
Hendekasyllaby se používají v široké škále poezie, od epických básní až po milostné sonety. Jsou obzvláště oblíbené v italské, francouzské a anglické poezii.
Některé slavné básně napsané v hendekasyllabech zahrnují:
"Ilias" od Homéra (starořecký falekiovský hendekasyllabus)
"Ódy" od Horatia (latinský sappfický hendekasyllabus)
"Božská komedie" od Danta Alighieriho (italský hendekasyllabus)
"Faerie Queene" od Edmunda Spensera (anglický hendekasyllabus)
"Ulysses" od Alfreda, lorda Tennysona (anglický hendekasyllabus)
Příklady hendekasyllabů
Zde je několik příkladů hendekasyllabů v různých jazycích:
Starověká řečtina: "Τὴν δ᾽ ἀπαμειβόμενος προσέφη πόδας ὠκὺς Ἀχιλλεύς" (Homér, "Ilias")
Latina: "O matre pulchra filia pulchrior" (Horatius, "Ódy")
Italština: "Nel mezzo del cammin di nostra vita" (Dante Alighieri, "Božská komedie")
Francouzština: "Le jour n'est pas plus pur que le fond de mon coeur" (Charles Baudelaire, "Les Fleurs du Mal")
Angličtina: "And the silken sad uncertain rustling of each purple curtain" (Edgar Allan Poe, "The Raven")
Italská renesance Italská renesance (italsky: Rinascimento [rinaʃʃiˈmento]) bylo období v italských dějinách zahrnující 15. a 16. století. Toto období je známé počátečním rozvojem širší renesanční kultury, která se rozšířila po západní Evropě a znamenala přechod od středověku k moderní době. Zastánci "dlouhé renesance" tvrdí, že začala kolem roku 1300 a trvala přibližně do roku 1600. [1] V některých oblastech se obvykle uznává protorenesance, která začala kolem roku 1250. Francouzské slovo renesance (odpovídající italskému rinascimento) znamená "znovuzrození" a definuje toto období jako období kulturního obrození a obnoveného zájmu o klasickou antiku po staletích, která renesanční humanisté označovali jako "temný věk". Italský renesanční historik Giorgio Vasari použil ve svých Životech nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů z roku 1550 termín rinascita ("znovuzrození"), ale tento pojem se rozšířil až v 19. století po díle vědců, jako byli Jules Michelet a Jacob Burckhardt. Renesance začala v Toskánsku ve střední Itálii a soustředila se do města Florencie. [2] Florentská republika, jeden z několika městských států na poloostrově, získala ekonomickou a politickou významnost poskytováním úvěrů evropským monarchům a položením základů pro rozvoj kapitalismu a bankovnictví. [3] Renesanční kultura se později rozšířila do Benátek, srdce středomořské říše a ovládající obchodní cesty s východem od její účasti na křížových výpravách a po cestách Marca Pola mezi lety 1271 a 1295. Itálie tak obnovila kontakt se zbytky starověké řecké kultury, které poskytly humanistickým učencům nové texty. Renesance měla nakonec významný vliv na papežský stát a na Řím, který byl z velké části přestavěn humanistickými a renesančními papeži, jako byli Julius II. (vládl 1503-1513) a Lev X. (vládl 1513-1521), kteří se často zaplétali do italské politiky, zprostředkovávali spory mezi soupeřícími koloniálními mocnostmi a stavěli se proti protestantské reformaci, která začala kolem roku 1517. Italská renesance je známá svými úspěchy v malířství, architektuře, sochařství, literatuře, hudbě, filozofii, vědě, technice a průzkumu. V pozdním 15. století se Itálie stala uznávaným evropským lídrem ve všech těchto oblastech, a to v době Lodiho míru (1454-1494), který byl uzavřen mezi italskými státy. Italská renesance vrcholila v polovině 16. století, kdy domácí spory a zahraniční invaze uvrhly region do zmatků italských válek (1494-1559). Myšlenky a ideály italské renesance se však rozšířily do zbytku Evropy a od konce 15. století odstartovaly severní renesanci. Italští průzkumníci z námořních republik sloužili pod záštitou evropských monarchů a zahájili éru objevů. Mezi nejznámější z nich patří Kryštof Kolumbus (který plul pro Španělsko), Giovanni da Verrazzano (pro Francii), Amerigo Vespucci (pro Portugalsko) a John Cabot (pro Anglii). Italští vědci, jako byli Falloppio, Tartaglia, Galileo a Torricelli, hráli klíčovou roli ve vědecké revoluci a cizinci, jako byli Koperník a Vesalius, pracovali na italských univerzitách. Historiografové navrhli různé události a data 17. století, jako je ukončení evropských náboženských válek v roce 1648, jako znamení konce renesance. [4] Zprávy o protorenesanční literatuře obvykle začínají třemi velkými italskými spisovateli 14. století: Dantem Alighierim (Božská komedie), Petrarcou (Zpěvník) a Boccaccem (Dekameron). Mezi slavné lidové básníky renesance patří epičtí autoři Luigi Pulci (autor Morgante), Matteo Maria Boiardo (Orlando zamilovaný), Ludovico Ariosto (Orlando šílený) a Torquato Tasso (Osvobozený Jeruzalém, 1581). Spisovatelé 15. století, jako byl básník Poliziano (1454-1494) a platónský filozof Marsilio Ficino (1433-1499), provedli rozsáhlé překlady z latiny i řečtiny. Počátkem 16. století Baldassare Castiglione vyložil svou vizi ideálního gentlemana a dámy v Knize dvořana (1528), zatímco Niccolò Machiavelli (1469-1527) vrhl cynický pohled na la verità effettuale della cosa "účinnou pravdu věcí" v díle Vladař, napsaném v humanistickém stylu, především na paralelních starověkých a moderních příkladech virtù. Mezi historiky tohoto období patří sám Machiavelli, jeho přítel a kritik Francesco Guicciardini (1483-1540) a Giovanni Botero (Důvod státu, 1589). Tiskárna Aldine Press, kterou v roce 1494 založil tiskař Aldo Manuzio působící v Benátkách, vyvinula kurzívu a kapesní vydání, která se dala nosit v kapse; stala se první, která vydala tištěná vydání knih ve staré řečtině. Benátky se také staly rodištěm commedie dell'arte. Italské renesanční umění mělo po staletí dominantní vliv na následné evropské malířství a sochařství, a to díky umělcům, jako byli Leonardo da Vinci (1452-1519), Michelangelo (1475-1564), Raffael (1483-1520), Donatello (cca 1386-1466), Giotto (cca 1267-1337), Masaccio (1401-1428), Fra Angelico (cca 1395-1455), Piero della Francesca (cca 1415-1492), Domenico Ghirlandaio (1448-1494), Perugino (cca 1446-1523), Botticelli (cca 1445-1510) a Tizian (cca 1488-1576). Italská renesanční architektura měla podobný celoevropský dopad, jak ji praktikovali Brunelleschi (1377-1446), Leon Battista Alberti (1404-1472), Andrea Palladio (1508-1580) a Bramante (1444-1514). Mezi jejich díla patří florentská katedrála (postavená v letech 1296 až 1436), bazilika sv. Petra (postavená v letech 1506-1626) v Římě a Tempio Malatestiano (přestavěný cca 1450) v Rimini, stejně jako několik soukromých rezidencí. Hudební éra italské renesance vyznačovala se skladateli, jako byli Giovanni Pierluigi da Palestrina (cca 1525-1594), římská škola a později benátská škola, a zrozením opery prostřednictvím osobností, jako byl Claudio Monteverdi (1567-1643) ve Florencii. Ve filozofii myslitelé, jako byli Galileo, Machiavelli, Giordano Bruno (1548-1600) a Pico della Mirandola (1463-1494), zdůrazňovali naturalismus a humanismus, a odmítali tak dogma a scholastiku.
Spenserovský sonet
Spenserovský sonet je forma sonetu, pojmenovaná podle básníka Edmunda Spensera. Je složen ze tří vzájemně propojených čtyřverší a závěrečného dvojverší s rýmovým schématem ABAB BCBC CDCD EE.
Příklad spenserovského sonetu:
Jednoho dne jsem její jméno napsal na písek,
ale přišly vlny a smyly ho pryč.
Znovu jsem ho napsal druhou rukou,
ale přišel příliv a učinil mou práci svou kořistí.
"Marnivý muži," řekla, "který se marně pokoušíš,
zvěčnit smrtelnou věc tak nesmrtelně.
Neboť já sama budu podléhat tomuto úpadku
a mé jméno bude také vymazáno."
"Nikoli," (řekl jsem) "nech si nízké věci vymýšlejí
zemřít v prachu, ale ty budeš žít ve slávě.
Můj verš zvěční tvé vzácné ctnosti
a na nebesa napíše tvé slavné jméno.
Až smrt podmaní celý svět,
naše láska bude žít a později obnoví život."
— Edmund Spenser, Amoretti, Sonet 75
Charakteristické rysy spenserovského sonetu:
Tři hlavní rysy tohoto typu sonetu byly již známé:
Italské a francouzské sonety používaly pět rýmů.
Sonety Thomase Wyatta a hraběte ze Surrey používaly závěrečná dvojverší.
Propletené rýmy ABAB byly v anglickém stylu.
John Donne John Donne (1571 nebo 1572 – 31. března 1631) byl anglický básník, učenec, voják a tajemník narozený do rodiny odmítající anglickou církev, který se později stal duchovním v anglikánské církvi. Pod královskou záštitou se stal děkanem katedrály sv. Pavla v Londýně (1621–1631). Je považován za nejvýznamnějšího představitele metafyzických básníků. Jeho básnické dílo je známé svým metaforickým a smyslným stylem a zahrnuje sonety, milostné básně, náboženské básně, latinské překlady, epigramy, elegie, písně a satiry. Je známý také svými kázáními. Donnův styl se vyznačuje náhlými začátky a různými paradoxy, ironiemi a dislokacemi. Tyto rysy, spolu s jeho častými dramatickými nebo každodenními řečovými rytmy, jeho napjatou syntaxí a jeho drsnou výmluvností, byly jak reakcí proti plynulosti konvenční alžbětinské poezie, tak adaptací evropských barokních a manýristických technik do angličtiny. Jeho raná kariéra byla poznamenána poezií, která nesla obrovské znalosti anglické společnosti. Dalším důležitým tématem v Donneově poezii je myšlenka pravého náboženství, o čemž hodně přemýšlel a o čem často teoretizoval. Psal světské básně i erotické a milostné básně. Je obzvláště známý svým mistrovstvím metafyzických konceptů. Navzdory svému skvělému vzdělání a básnickému talentu žil Donne několik let v chudobě a spoléhal se do značné míry na bohaté přátele. Většinu peněz, které zdědil během a po svém vzdělání, utratil za zálety, literaturu, zábavy a cestování. V roce 1601 se Donne tajně oženil s Anne More, se kterou měl dvanáct dětí. V roce 1615 byl vysvěcen na anglikánského jáhna a poté na kněze, i když nechtěl přijmout svěcení a učinil tak pouze proto, že mu to král nařídil. V letech 1601 a 1614 působil jako člen parlamentu.
Percy Bysshe Shelley Percy Bysshe Shelley (1792-1822) byl britský spisovatel, který je považován za jednoho z hlavních anglických romantických básníků. Shelley byl radikálem ve své poezii i v politických a sociálních názorech. Za svého života nedosáhl slávy, ale uznání jeho básnických úspěchů po jeho smrti neustále rostlo a stal se důležitým vlivem na následující generace básníků, včetně Roberta Browninga, Algernona Charlese Swinburna, Thomase Hardyho a W. B. Yeatse. Americký literární kritik Harold Bloom ho popisuje jako „skvělého řemeslníka, bezkonkurenčního lyrického básníka a jistě jednoho z nejpokročilejších skeptických intelektů, který kdy napsal báseň.“ Shelleyho pověst kolísala během 20. století, ale v posledních desetiletích získal stále větší uznání za strhující hybnost své poetické obraznosti, jeho mistrovství v žánrech a veršových formách a komplexní souhru skeptických, idealistických a materialistických myšlenek v jeho díle. Mezi jeho nejznámější díla patří „Ozymandias“ (1818), „Óda na západní vítr“ (1819), „Skřivanu“ (1820), „Adonais“ (1821), filozofická esej „Nutnost ateismu“ (1811), na které se mohl podílet jeho přítel T. J. Hogg, a politická balada „Maska anarchie“ (1819). K jeho dalším hlavním dílům patří veršové drama The Cenci (1819) a dlouhé básně jako Alastor, neboli Duch samoty (1815), Julian a Maddalo (1819), Adonais (1821), Prometheus odpoutaný (1820) - široce považovaný za jeho mistrovské dílo - Hellas (1822) a jeho poslední nedokončené dílo, Triumf života (1822). Shelley také psal prózu a množství esejů o politických, sociálních a filozofických otázkách. Velká část této poezie a prózy nebyla za jeho života publikována, nebo byla publikována pouze v expurgované formě kvůli riziku stíhání za politický a náboženský pomluvu. Od 20. let 19. století se jeho básně a politické a etické spisy staly populárními v owenovských, chartistických a radikálních politických kruzích a později přitahovaly obdivovatele tak rozmanité, jako Karl Marx, Mahátma Gándhí a George Bernard Shaw. Shelleyho život byl poznamenán rodinnými krizemi, špatným zdravím a odporem proti jeho ateismu, politickým názorům a vzdoru vůči společenským konvencím. V roce 1818 odešel do trvalého exilu v Itálii a během následujících čtyř let vytvořil to, co Zachary Leader a Michael O'Neill nazývají „jednou z nejlepších básní romantického období“. Jeho druhá manželka Mary Shelley byla autorkou Frankensteina. Zemřel při nehodě na lodi v roce 1822 ve věku 29 let.